MOJE “DIETNÍ” STORY

Když jsem se Vás ptala, o jaký článek by byl největší zájem, jasně vyhrálo stravování. Dost často taky “něco ze soukromí”, že prý Vás ty moje osobní problémy/zkušenosti baví. Rozhodla jsem se tedy, že tyto dvě témata propojím….

Chtěla bych Vám napsat, čím vším jsem si vlastně od malička prošla. Co mě nakoplo hubnout, jíst zdravě.

image1
Já dnes, šťastná! No filter needed. – Celý outfit – Reebok ❤

Top: Zde

Legíny: Zde

Boty: Zde


Pamatuji si ten moment jako včera. Bylo mi 12 let. Ano, DVANÁCT let, když mi na tréninku jeden z trenérů řekl: “No Hani, asi by ses měla začít trošku hlídat, nějak se nám zakulacuješ.”. 20050418_150549000_iOS

Hanka – věk: 12

Jak nevinně zněla tato věta…..Po zbytek tréninku jsem dělala hrdinku, ale když jsem přišla domů, jenom jsem brečela. Copak jsem nějaká tlustá? (nebyla jsem, byla jsem úplně normální, ale na sportovní aerobik a vystavování se v dresu to asi nebylo úplně ideální – těžko říct!)

Je zvláštní, že si tu větu pamatuju, jako by to bylo včera. Toho dnes se vlastně rozjel kolotoč “Jsem tlustá – nežer – budeš ještě tlustší”. Bože, bylo 12, tohle jsem přece neměla vůbec řešit.


O rok později přišel ten věk, kdy jsem začala dospívat, narostly prsa, tvarovala se mi postava. Hodně špatně jsem to snášela. A moje trenérka taky. Nasadila mi spalovače tuku!!! Malý holce, dneska mi to přijde fakt nepochopitelný.

Svoji postavou jsem byla posedlá víc a víc, bála jsme se, že přiberu. Hodně jsem omezila jídlo. Dělala jsem pak takový kraviny, že jsem si po tréninku místo večeře “dala” pití. Hlad je přece převlečená žízeň, ne? Až na to, že můj nejoblíbenější nápoj byla Mattoni Bílý hrozen, na to jsem fakt ujížděla. 😀 Netušila jsem, že je to plný cukrů. V tu dobu jsem fakt neměla ponětí, jak by měl vyvážený jídelníček vypadat a že hladovění vždy neznamená úbytek na váze. Dneska bych si za to nafackovala :-D. Snažila jsem se, nehřešila, ale nevědomky dělala tolik chyb. Co třeba tyčinka Corny, ta se zdá být tak zdravá, že?! 😀 (kolik z nás si to myslelo?)


Takhle nějak jsem to pak vedla až do mých 17ti. Nebyla jsem nikdy úplně oplácaná, to určitě ne. Ale zbavit se kilča nebo dvou( možná i třech) by nebylo tak úplně od věci.


Největší zlom nastal, když jsem odjela ve třeťáku na střední do USA. Amerika = svět tlusťochů? V mém případě určitě. Nastěhovala jsem se k americké rodině, žila prostě americký sen. Ovlivnilo mě to opravdu hodně, ráda bych i o mém “EXCHANGE” pobytu někdy pár slov napsala. Co se týče stravování tam, otočilo se vše o 180 stupňů. Nikdy jsem nejedla fastfoody, nikdy jsem si nedala v kině popkorn. A když říkám nikdy, tak prostě nikdy! 😀

Naneštěstí moje American Family tomuto druhu stravování obzvlášť holdovala. Pizza Go Home 7x do týdne k večeři. Ve školní kantýně hamburgery, jako příloha chipsy a zákusek v podobě cookies (bože, byly fakt dokonalý!!!!). Nemluvě o všech těch úžasných restauracích, které jsem dříve neznala. Porce všude podávají 3x větší než u nás, když si objednáte Colu, dopijete, číšnice už nese další skleničku….

No asi Vám nemusím říkat, jak jsem dopadla. O deset kilo těžší, na moji výšku docela extrém. A svaly to nebyly. EHM.


Zvláštní bylo, že po mém návratu jsem si nepřipadala tak veliká. Dokonce jsem se vrátila k aerobiku, vylezla v pohodě v dresu na pódium. Ale! Po prvních závodech nůž do zad! Zpětná vazba od rozhodčích: “Hanka vypadá těžce, sotva se vleče, ať se sebou něco dělá.” To bolelo asi stejně, jako “…nějak se nám zakulacuješ.”. Do toho nás začla trenérka na trénincích vážit, bála jsem se před tréninkem najíst, abych vůbec prošla zkouškou.

V tu dobu mě to vzalo fakt hodně, byla jsem zoufalá a nevěděla, jak se z toho dostat.


Vzhledem k tomu, že jsem dost cílevědomá, jednoho dne jsem si řekla, že všem vytřu zrak. Začala jsem hodně běhat a v jídle jsem se omezovala, jak to šlo. Jedla jsem jen saláty, maso a tvarohy. Vše na vodě. Tuchy a sacharidy pro mě byly strašák č. 1. A hele, ono to fungovalo. Během tří měsíců jsem se z 60kg dostala až pod hranici padesátky. Byla jsem tak šťastná, ale zpětně taky dost posedlá. A stala se z toho taková závislost. Holky na instagramu mě začly obdivovat, přišlo mi stovky zpráv s otázkou, jak jsem toho dosáhla. To stejné na závodech, poprvé mě skoro nikdo nepoznal. A co si budem povídat, trenéři byli konečně spokojeni. A rozhodčí taky, což bylo vidět na výsledcích. (to je mimochodem hnus, už kolikrát se mi ověřilo, že se hodnotí spíš vzhled a dres, než samotný výkon…prostě realita estetického sportu) To mi dělalo hodně dobře. Byla jsem na sebe vlastně pyšná!

ALE nikdo nevěděl…..

….. kolik je za tím odříkání

….. to, že sociálně vůbec nežiju

….. to, že jsem přišla o kamarády (nemůžu jít s Váma na véču nebo party, to by znamenalo nemít jídlo pod kontrolou)

….. jak strašně moc se cítím vyčerpaná

….. to, že jsem přišla o menstruaci

….. to, že nemůžu spát

….. to, že mám strach, abych zase nepřibrala

A mnoho dalšího. 😦

Sklízela jsem obdiv, ale uvnitř vlastně byla dost nešťastná.


Vzhledem k tomu, že jsem díky aerobiku měla velikou zátěž, bylo jen otázkou času, jak dlouho to vydržím. V roce 2015 jsem se nominovala po delší odmlce na MS. Před kontrolním závodem jsem však přímo na závodech musela odstoupit, byla jsem před zhroucením, sotva jsem stála na nohách. I přesto jsem na MS odjela a sezonu dokončila.

Pak přišel odpočinek, já nabrala sílu na další sezonu. Vše šlo skvěle, trénovala jsem novou sestavu, ale jednoho dne si při obyčejném kotrmelci z ničeho nic zlomila krční obratel. Diagnóza zněla: 8 týdnu v “krunýři”. Závod za 10 týdnů. Sakra! 😦

Dodnes to nechápu, já to na závody stihla. A jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý. Uvědomila jsem si, že není asi zcela standartní, aby se mi lámaly kosti při obyčejném kotrmelci.

Vyhledala jsem odbornou pomoc, chtěla jsem nastavit stravu tak, abych měla všeho dostatek, vypadala dobře a měla sílu a energii. Chtěla jsem mít vše naprosto pod kontrolou. Výživový poradce mi sestavil jídelní plán. Plno sacharidů (toho jsem se sakra bála), snížil bílkoviny (těch jsem měla do té doby dvakrát tolik, než bych měla) a přidal na tucích. Měla jsem velký strach, jak moje tělo po takový změně zareaguje. A bylo to skoro neuvěřitelný, začala jsem nabírat sílu, cítit se mnohem lépe a dokonce i lépe vypadat. 🙂 No boží! Našim cílem bylo také zlepšit spánek a probudit hormony, které po úbytku váhy přestaly pracovat.

Do toho jsem však udělala tu největší kravinu, ale o té jsem Vám psala už v předchozím článku. Nasadila jsem antikoncepci, hormony se uměle rozjely a já to po téměř třech letech dostala :-D. Jenže, začala jsem taky vnímat, že mi prášky nedělají dobře. Taky hned letěly do koše! Moje tělo zadržovalo tolik vody, to jste neviděli. A ani vidět nechcete, z tohoto “velrybího období” nemám žádnou fotku.


Ikdyž hodně lidí Instagram odsuzuje, mně moc pomohl. Poznala jsem skvělou kamarádku, která mě z toho pomalu, ale jistě dostává. Úplně mi přeházela makra a ono to funguje. 🙂

Začínám zase žít, být trošku sebevědomá a mít se ráda.

A o tom, kdo mi pomáhá a jak kontrétně vypadá můj běžný stravovací režim, Vám napíšu příště. Přece si to všechno nevyplácám v jednom článku.

Zajímalo by Vás to vlastně vůbec?

Krásný prodloužený víkend.

H.

14 thoughts on “MOJE “DIETNÍ” STORY

  1. Díky za tenhle článek, vždycky si ráda přečtu příběhy ostatních a držím ti palce na cestě ke spokojenosti 🙂 za mě vypadáš (dle první fotky) už teď skvěle, takže keep going! Určitě si ráda přečtu i o stravování

    Like

    1. Vio, moc děkuji za pochvalu! Důležitý je se dobře cítím. Já tam pořád vidím nějaký nedostatky, ale možná, když se na to přestanu tolik upínat, tak to půjde samo. Hlava je stejně nejvíc 😀

      Like

  2. Určitě:-) Jinak skvělý článek. Mezitím co jsem si to četla jsem hodně zavzpomínala, měla jsem to trochu trochu stejně jako ty. Je mi sice 16, ale měla jsem to hodně podobný. Aerobik jsem začala dělat v 10 letech a moje vysněná první sestava sportovního aerobiku přišla ve 14 letech. Já na rozdíl oproti tobě jsem odmalička měla problémy s obezitou a byla jsem hodně tlustá – jídelníček ostrašující a o sportu a mé kondici ani nemluvím.Neuvědomovala jsem si jak ničím svoje tělo. Jenomže v 9 letech jsem se nad sebou zamyslela a ostatní mi dávali můj vzhled sežrat. Moje rodina neholdovala zdravému životnímu stylu a to bylo ještě horší. Na aerobik jsem začala chodit na popud mé maminky až na třetí pokus. Bylo to pro mě strašný. Ale nakonec jsem si přesně jako ty řekla, že všem vytřu zrak. Začátky byly příšerné. Tréninky byly drsné a já je nezvládala a ani důležité základy jsem neuměla. Domů jsem chodila s brekem a říkala jsem si jak jsem neschopná a tlustá, a že od zítra musím držet přísnou dietu. Nedařilo se to, ale pak jsem omezila jsem množství jídla a ty hodně nezdravé věci jinak jsem jedla v podstatě stejně. Ale vzhledem k mé fyzické vytíženosti jsem zhubla. Hodně jsem trénovala doma, protože jsem si přála abych mohla dělat jako mé kamarádky sportovní aerobik a a bych se jim vyrovnala. To se mi asi po třech letech a pul splnilo a přišly mnohem těžší tréninky a já měla čím dál míň volného času, ale říkala jsem si nebudu jezdit nikam se třídou já musím makat. Tenhle přístup mi vydržel asi rok a pul, ale potom co jsem si nerozuměla s kamarádkami ve třídě mě to hdoně mrzelo a snažila jsem se školu a aerobik nějak skloubit dohromady a to bylo sakra těžký. V aerobiku jsem se stále zlepšovala a snažila jsem získat přízeň mé trenerky aby na mě byla pyšná, ale vlastně uvnitř jsem nebyla šťastná. Když jsem začala sportovní aerobik četla jsem články o stravě a ruzných cviků a skládala si sama jídelníčky a fungovalo to. Hodně jsem nabrala informací o tom jak vlastně naše tělo funguje a co všechno musí obsahovat vyvážený jídelníček. Dařilo se to měla jsem všechno co jsem potřebovala. Dokonce jsem ve 14 oslovila jednu fitness trenérku aby mi ještě dopomohla k dokonalosti. Chtěla ještě začít chodit do fitka abych nabrala ještě víc svaly. Byla jsem hubená a měla jsem svou vysněnou váhu, ale o prázdninách jsem to začala moc hrotit a přestala jsem mít menstruaci. Pak přišla dovolená a to se všechno posralo. Nehorazny přežíraní a kombinace jídel. Po návratu domu a po pohledu na vahu jsem to malem nepřežila. Já byla uplne stejne tam kde jsem zacala. Přežíraní dal pokračovalo a stale jsem brečela a brečela, ale za necelý měsic jsem měl mít soustředení a to jsem radikalne řekla dost a začala neskutečně makat. Bylo to ok, ale ne tak perfektní jako před tím. V 15 letch příšla 9.třída a s ní i přijímacky a já jsem si uvědomila, že si to chci se svojí třídou co nejvíce užít, a že musim mit nejlepší známky. Aerobik šel bohužel stranou, ale pořad jsem se snažila makat. Váha šla nahoru a já se zhoršovala.Už jsem se bála vubec chodit ven jak sjem se za sebe stydela. Do obleceni velikosti S už jsem se nevesla a já mela stale depky. To mi dala najevo i trenerka. Trapila jsem se, a před zacatkem sezony jsem bohužel aerobik ukončila. Nezvaládala jsem to psychicky, byl na mě nátlak ze všech stran a já jsem si řekla, že i kdybych sezonu jeste nejak dojela, tak ne rozhodne s umsevem a s uspechem. Prostě jsem to jednodušše jako srab vzdala. Ale dostala jsem se s uspechem na svoji vysnenou stredni skolu a za to jsem ráda. Sice nejsem tak hubená jako před tím, ale začala jsem zase pořadně makat a věřím v sama sebe, i když mi do ted všichni rikaji jak jsem pribrala a jaka je to skoda, aže moje drina pred tim vysla vniveč a to je si myslím nejdulezitelsí si věřit. A to všechno jsem zvládla v podstate sama bez psychické podpory, ale hodně mi otevřela ocí ta trenerka z fitka.

    Like

    1. Teda, Míšo… děkuji za dlouhý příspěvek. Je těžké se na okolí vyprdnout, ono to úplně nejde. Ale jenom MY žijeme ve svém vlastním těle a nikdo nemá právo nám přikazovat, jak bychom měli vypadat. Doufám, že už si našla cestu spokojenosti! Držím ti palce a jsem ráda, že v tom nejsem sama. Je nás s tímto problémem opravdu, OPRAVDU hodně.

      Like

  3. Inspirativni clanek Hani . Ja te znala v tvrjh “tlustejch” dvanacti a usla si dlouhou cestu. 👌👏
    Naty

    Like

    1. Natálko, děkuju ti. Myslím si, že ještě nejsme úplně na konci cesty, ale konečně jsou správným směrem 🙂

      Like

  4. Aerobik cvičím přes 11 let, z toho jsem poslední tři roky v 1. VT. Popravdě jedu poslední sezonu, mám toho dost, protože naprosto souhlasím s tím, že nejde tolik o výkon, jako o vzhled, dojem, bohužel i na známostech v porotě a pověsti klubu. Je mi z toho smutno (ani rozhodčí letos po úpravě pravidel pořádně nevědí, jak a co hodnotit). Moc vám přeji, že jste se raději dala na vlastní cestu a nenechala se omezovat stupidními názory 🙂 Držím palce

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s